Chlumec a Chotouň

Cestou z Brtnických ledopádů jsme si zajeli do Chlumce nad Cidlinou, kde se v zámeckém parku ukrývá jedna ze zámeckých perel Jana Blažeje Santiniho-Aichela, Zlatá Koruna. Tato unikátní stavba na principu paprsčité centrály, tak příznačné právě pro Santniho, je dobře viditelná již z velké dálky, neboť minimálně dvě příjezdové cesty k Chlumci víceméně respektují osy stavby, které přecházejí do přilehlého anglického parku a pak zjevně dále do krajiny. Někomu může půdorys připomínat dokonce letícího ptáka. Ti ostatně čekali i na nás. Nebyli však letící, nýbrž důstojně se procházející pávi po nádvoří a to i přes chladné větrné počasí. Slunce však sem tam prosvitlo mezi mraky a tak se nám ukázali v celé škále svých modrých a zelených tónů.

Santini byl bezpochyby mistrem symetrie a tak mé pozornosti nemohla uniknout zámecká kaple. Svým provedením, třeba konkávně prolomeným nárožím, bych ji sám za sebe Santinimu rozhodně přisoudil, ale ta poloha? Není tedy s podivem, když jsem až později zjistil, že ji postavili až zhruba 20 let po Santiniho smrti. A podle mého, pravda, laického, ale o to urputnějšího názoru, sice krásně, úplně jinde, než Santini zamýšlel. Ostatně, ani komplex nedalekých hospodářských budov není zrovna symetrický, tedy vlastně vůbec… jako by tu něco chybělo. Ale kdo ví, jak to tenkrát Kinští mysleli, když si tento původně honosný lovecký zámeček pojmenovaný na počest císaře Karla VI., nechali postavit.

Nás však cesta zavedla na ještě jedno zajímavé místo, do Chotouně. Tato nenápadná obec by byla nenápadná dál, kdyby se v ní někdy v 10. století nenarodil pozdější první opat sázavského kláštera sv. Prokop. S jeho životem je spojena řada legend. Ta nejznámější o orbě ďáblem končí právě někde u jeho rodné Chotouně, kde nechal ďábla očistit radlici a tam, kde z ní spadla hlína, vznikla dnes již legendární homole sv. Prokopa. Co však legendární rozhodně není, že homole ukrývá hrob velmože z doby 7. až 6. století před naším letopočtem, takže historie Chotouně je fakt pestrá. A zajímavost tohoto místa dokresluje fakt, že zdejší kostel svatého Prokopa, kde se na půdorysu prolíná oktogonální loď s hexagonálním, navíc konkávně prohnutým presbytářem v podobě hvězdy, neprojektoval nikdo jiný než Jan Blažej Santiny-Aichel. Santini zde hmoty obou tvarů nechal do sebe geniálně přímo vrůst.

Hospodářský dvůr, který s kostelem přímo sousedí, je údajným rodištěm svatého Prokopa, kde se dokonce dochovalo okénko vedoucí do komůrky, ve které se narodil. Pravdou je, že okénko je dnes již plastové a co je za ním si ani nechci domyslet, ale legenda je to krásná. Poslední upomínkou na svatého Prokopa je pak studánka Prokopka na návsi. A i ta, jak jinak na tomto mýtickém místě, je spojena s legendou, tentokrát o světcově prvním zázraku. Když ještě jako malý chlapec zarazil na tomto místě do země hůl, tak zde vytryskl pramen. Dnes studánka sousedí na jedné straně s potokem, na druhé straně s rybníkem (jehož hladina je kupodivu níž než hladina ve studánce), takže původ vody je vyloženě skoro zázračný. Ale co se kvality týče, měla by být bez problémů pitná.