Zápisky, postřehy a fotografie z nejrůznějších cest, putování a toulání

Krakov

Naše cesta do Krakowa, myšleno toho v Polsku, nikoliv toho poblíž Rakovníka (proto raději píšu Krakow a ne Krakov), byla vlastně jedna velká náhoda. V pondělí Honza prohodil u piva v Sadech, že jede ve čtvrtek do Krakowa a že asi pojede sám, neboť nikoho s sebou nesehnal. Tato informace zafungovala jako rozbuška, neboť do starobylého Krakowa jsem se těšil už léta a pořád čekal na vhodnou příležitost. Stačil tedy jeden telefonát Haničce, která mi sdělila, že v plánu nic nemáme a já jí na oplátku oznámil, že za tři dny odjíždíme nočním vlakem do Krakowa. Ani se moc nedivila.

Do Krakowa tedy odjíždíme 28. 11. 2019 večerním expresem Ex 563 v 20:00 hod. do Prahy, kde v Potrefené huse čekáme na vlak EN 443 Slovakia/406 Chopin, který nás přes noc odveze přímo na Krakow Glówny, kam dorazí v 6:22 hod. Vlak je to pohodlný, venku není nic vidět, a tak střídám knihu a spánek, přičemž spánek nakonec vítězí. Probouzím se kousek před Krakowem a přemýšlím, kolikrát Honzovi ještě mobil přehraje budící melodii, než se opravdu probudí. Nejspíš až ve Varšavě, kam vlak dále pokračuje. Ale nakonec k probuzení a řádnému vystoupení z vlaku došlo.

Krakowské nádraží je velké, zajímavě řešené a v době našeho příjezdu dosti živé. Hned v nejbližší kavárně docházím k poznání, že zde budu patrně za hluchoněmého, neboť ač psané polštině se dá po chvilce přemýšlení a kontextu celkem solidně porozumět, s mluvenou verzí to díky její bleskové kadenci bude horší, či spíše neřešitelné. A ani ostatní mé jazyky mimo češtiny na tom nejsou o mnoho lépe, takže dotaz paní ohledně mléka do kávy, které bych rád vypil, nakonec vyřešil Honza. Z mého pohledu brilantní polštinou.

Káva nás trochu probrala a my se vydáváme za poznáním města. Prvním fascinujícím poznáním je fenomén Žabka, tedy přesněji řečeno „Żabka – mały wielki sklep“. Jasně, i my máme v Plzni Žabku či Žabky, ale nikoliv místy každých sto metrů jednu. A to nepřeháním, byla místa, kde jich bylo snad ještě víc. Mají tam všechno, co člověk potřebuje k přežití. I luxusní párek v rohlíku, nicméně o něj si člověk opět musí říct a když má ještě vyjádřit touhu, kterou omáčku by si do něj dal a oni tři ze šesti omáček nemají… i ten pán pochopil mé zoufalství. Naštěstí bylo vše, co jen mohlo být nějak popsáno a označeno, označeno nejen polsky, ale i anglicky. A to opravdu skoro po celém Krakowě. Na češtinu může našinec zapomenout s výjimkou audioprůvodce na Wavelu, kterého jsme velmi, ale velmi ocenili. Nicméně přes Rynek Glówny míříme pomalu k Národnímu muzeu v Krakově, kde je k vidění da Vinciho Dáma s hranostajem. Otvírají v devět a čas se protivně vleče. Pokud by někdo čekal v okolí muzea nějakou tu kavárničku, pak marně. Žádná „krakovská kavárna“. Tady se prostě maká, v zimě, v létě. Nicméně čekání za to stálo, obraz je to ikonický, stejně tak jako Leonardo. Jeho Mona Lisu jsem v pařížském Louveru kdysi viděl. Pancéřová skříň, supertlusté sklo. Dáma s hranostajem tu tak prostě visela na zdi v potemnělé místnosti, kterou hlídali dva nenápadní zřízenci. Bylo to velmi bezprostřední a blízké setkání a díky brzké dopolední hodině jsme si těch pár minut užili v dokonalém klidu. A užili jsme si i další expozice tohoto muzea, zejména „Broń i Barwa w Polsce“, tedy Zbraně a barvy Polsku.

Naše další kroky míří zpět k centru, kde v jedné z bočních uliček začínáme ochutnávat zdejší speciality, pirohy a o kus dál, v autentickém podniku „Pijalnia Wódki i Piwa“ další fenomén, „sok imbirowy“, tedy zázvorový sirup do piva. Ač ortodoxní pivař, nemůžu říct, že by to bylo úplně blbé. A po druhém a třetím už to i zachutnalo. Mimochodem, na Pijalni Wódki i Piwa jsme během našeho zdejšího pobytu narazili hned třikrát a pokaždé to stálo zato. Jen se člověk po návštěvě takového relaxačního pobytu nesmí rozhodnout vylézt na radniční věž. Nás to napadlo, ale stálo to za to. Hlavně ty obousměrné uličky se schodištěm o šíři sotva půl metru v tloušťce zdiva a my s batohem na zádech a těžkýma nahama po po „Pijalni“. Ale ten fenomenální výhled, který byl současně upoutávkou na věci v blízké budoucnosti, stál za to. Ještě návštěva Sukenice na Ryneku Glównem a míříme se ubytovat. Jenže Polsko, to jsou prostě samé laskominy, a tak když v jedné ulici objevujeme podnik s názvem Pijana Wiśnia, což je něco, jako griotka podávaná jak za studena, tak i horká s višní uvnitř, a Jenda to označil pro změnu za Ukrajinskou specialitu, neváháme, koštujeme a…chutná báječně. Ještě pár ulic a kousek od starobylého Wavelu nacházíme v ulici św. Sebastiana naše ubytování. Skromný apartmán přesně vyhovujíc našim potřebám přespat pod střechou dvě noci. Shazujeme bagáž a vyrážíme opět do ulic a míříme za poněkud smutnou kapitolou Krakowa, do muzea v ulici Lipowa 4, kde se nacházela továrna Oskara Schindlera. Expozice je věnována osudům především židovských obyvatel Krakowa v temné době 2. světové války a autenticky a někdy až syrově konfrontuje návštěvníky s historickými fakty. Člověk nemusí umět ani anglicky, ani polsky aby pochopil, co se tehdy dělo. Skličující. Zpět se vracíme v mírném dešti a za tmy přes Kazimierz, čtvrť Krakowa kde se odjakživa prolíná právě židovská a křesťanská kultura. Náš cíl je však poněkud přízemnější, Zapiekanki na Novém náměstí a jak jinak než Pijalnia Wódki i Piwa. Ještě řešíme drobný detail, jak se pozítří dostaneme domů. Vlaky jedou buď v blbý čas, nebo nějak krkolomně a jednu chvilku to vypadá, že pojedeme taxíkem na letiště a na Ruzyň dokonce poletíme. Jenže jsme se trochu přehlédli a cena to nebyla pro tři, ale pro jednoho. Takže nakonec vítězí dvojkombinace Leo Expresu busem do Bohumína a do Prahy vlakem. Zakupujeme lístky a dále se oddáváme piwu i soku imbirowemu.  Cestou zpět pak nedaleko nočního Wavelu nakupujeme ještě láhev Zubrowky (nebo to byla Wyborowa, kdo ví), něco k zakousnutí a zalézáme na ubikaci oddat se tekutému duchu Polska.

Sobotu začínáme celkem časně a už lehce po deváté jsme na Wavelu, kde si vybíráme jako pro nás nejzajímavější prohlídku zdejší katedrály, chcete-li baziliky svatého Stanislava a Václava, která byla místem korunovací polských panovníků a je i místem posledního odpočinku celé řady nejvýznamnějších osobností polského národa. Společnost nám dělá audioprůvodce v českém jazyce, takže máme prohlídku i s náležitým výkladem. Až když se člověk vyšplhá do věže, mezi obrovské zvony a shlíží na celý komplex z výšky, pochopí, o jak obrovskou stabvu se jedná a jak obrovská musela být i vůle lidí při jeho stavbě. To, co je pro nás Čechy katedrála sv. Víta, to je pro Poláky katedrála na Wawelu. A člověk si to uvědomuje víc a víc s každým zastavením, ať už v hlavní lodi, či u některé z nesčetných kaplí, které obepínají boční lodě katedrály. Trochu s těžkým srdcem, ale respektujeme zákaz fotografování, neboť cítíme, že Poláci mají k tomuto místu přeci jen hlubší vztah než jen jako k architektuře či pietnímu místu. Oni vnímají stále především ten, námi trochu opomíjený rozměr duchovní. A zmíněný pietní rozměr katedrály je nepřehlédnutelný zejména v jejím rozsáhlém podzemí.

Když opouštíme katedrálu chápeme, co znamená přijít včas. My na vstupenky a audioprůvodce čekali asi 5 minut, o 2 hodiny později dosahuje fronta k pokladně několik desítek metrů (možná i sta metrů) a je to zážitek na několik hodin si ji vystát.

Z toho duchovního vytržení nám trochu vyhládlo, a tak navštěvujeme další zdejší fenomén, „Bar mleczny“ na Grodzke ulici. Ale žádný strach, není mléčný bar, jako mléčný bar. Ve zdejším provedení je to taková celkem sympatická jídelna, a tak ochutnáváme další zdejší speciality, žurek, což je taková podivná polévka se vším možným, s vajíčky i bez a jak jinak než červenou řepu, když jsme v Polsku. Za pár zlotek celkem příjemný chuťový festival. A abychom nezaháleli, hned po jídle vyrážíme na takovou okružní pochůzku po městě. Míjíme Barbakan a pokračujeme kolem divadla po Dlouhé ulici až k autentické městské tržnici. Oděvní sortiment obdobný jako na Folmavě, jen jej nenabízí cizinci, nýbrž místní. Nás však zajímají spíše stánky s místními produkty ke konzumaci. Nějaké kozí sýry a koňské klobásy. Inu, jsme v Polsku. Zpět se proplétáme uličkami, ale Honza neomylně míří k restauraci Chata na Krowoderske ulici. Zvenku obyč restaurace, uvnitř autentická salaš. K jídlu vyhrávají polské folkové vypalovačky a já začínám chápat, proč si Poláci lijí do piva ten sok imbirowy. Bez něj to pivo je fakt divný. Ale jídlo výborný a v bratru ne dráž než u nás v Plzni.

S přicházejícím odpolednem nastal čas na další mandatorní část naší návštěvy Krakowa, čas na Krówki. Polsko, to totiž není jen vodka, ale i karamely nazývané Krówki. Desítky druhů a jedny lepší než druhé. Takticky jsme se rozhodli, že opustíme historické centrum, a kontraband v podobě několika kilogramů karamel a několika litrů vodky opatříme někde v méně turisticky exponované, a tedy levnější části města. Vyrazili jsme tedy tramvají do míst, kde se měl nacházet nám dobře známý Carefoure. Jenže tramvaj to vzala nějak oklikou, a tak jsme se za několik desítek minut ocitli sice u stejnojmenného obchoďáku, nicméně o několik kilometrů dál v méně historickém předměstí Krakowa Nowe Czyżyny. Vodka Wyborowa i Zubrowka, dokonce i vodka čistě z brambor, což měl být údajně ten nejkvalitnější líh, Krowki plněné i neplněné, takové i makové, prostě cíl naplněn. Již za tmy jsme přemístili v několika taškách zakoupený kontraband k tramvajové zastávce a teď již neochvějně zamířili zpět k ubikaci. Zde jsme odložili nákup a vyrazili do nočního Krakowa.

A noční Krakow, to je zas úplně jiný level a jiná podoba města. Neskutečně živá a dynamická, plná lidí, světel a nejrůznějších lákadel. My začali tím, že obcházíme Wawel, když tu najednou u řeky zahlédneme plameny. A u nich drak. Inu Krakow. Takový krásný, z kovu vyvedený, číhá si tam u řeky pod hradbami. A tak čekáme, až drak zase bude chrlit, abychom to vyfotili. No, napoprvé se mi to moc nepovedlo, a tak čekáme dalších asi 5 minut, než v plecháčovi cvaklo a jeho mohutný plamen ozářil okolí. Kolem řeky, ve které se zrcadlí světla města i měsíce na obloze, se zvolna vracíme zpět k centru a míříme na Rynek Glówny, který hostí předvánoční trhy. Rej lidí a světel, takže má člověk co dělat, aby jej nepřejel nějaký koňmi tažený kočár, kterých se tu davem proplétá neuvěřitelné množství. Ale stačí jen zahnout za kostel, projít uličkou na Maly Rynek a hned klid a mír, pokojná atmosféra, která se rozlévá i do přilehlého parku, kterým se vracíme na ubikaci.

S předsevzetím, že dnes popijeme jen symbolicky, neboť ráno musíme vstávat na autobus, ochutnáváme v očekávání chuťových laskomin bramborovou vodku. Brr, ta je divná, ale láhev padne a v pochybnostech, zda to nebyla vadná lahev, padla i lahev druhá. K tomu kysaná okurka, koňská klobása, kozí sýr a padla třetí půllitrovka, tentokrát již o standardní chuťové kvalitě…

Ráno a vlastně celé dopoledne bylo takové trochu unavené, nicméně tramvají jsme se zdatně přemístili na autobusové nádraží zajímavě propletené s tím vlakovým a s mírnými rozpaky hledali náš Leo Expres do Bohumína. Jenda se zhostil role zkušeného cestovatele a badatele a objevil, že autobusák je dvoupatrový, a zatímco z přízemí, kde jsme se regenerovali v kavárně a pozorovali človíčka, který byl ještě unavenější než my, jezdí jen lokální linky, spoje bardzo dálkové jezdí z prvního poschodí. A opravdu, byl tam, a tak za pár okamžiků už slastně usínáme pohupujíc se na polské dálnici. V Bohumíně krátký přeskok na vlak stejné firmy a již pokračujeme směr Praha a odtud Západním expresem do Plzně.

Celková vzdálenost: 16865 m
Max. výška: 712 m
Min. výška: 478 m
Celkem nastoupáno: 139 m
Celkem naklesáno: -362 m

Celková vzdálenost: 4721 m
Max. výška: 496 m
Min. výška: 407 m
Celkem nastoupáno: 281 m
Celkem naklesáno: -236 m
Total time: 01:50:54

Celková vzdálenost: 28587 m
Max. výška: 711 m
Min. výška: 360 m
Celkem nastoupáno: 1240 m
Celkem naklesáno: -1222 m
Total time: 08:04:23