Lužná, Kladno, Karlštejn, Opráski

Vyšší moc v podobě zdravotních okolností nás na čas vyřadila z turistických aktivit, ale určitě ne z těch cestovatelských. A tak jsme se rozhodli k předem naplánované a nuceně odložené návštěvě Muzea věžáků v Kladně přidat pár dalších cílů v okolí. Volba padla na několikrát odložené Muzeum železnice v Lužné u Rakovníka a dílem šťastné náhody i na ještě déle odkládaný Karlštejn s kaplí sv. Kříže. A jako třešnička na dortu pak výstava „Opráski sčeskí historje“ v pražské Ville Pelle.

Železniční muzeum Českých drah v Lužné u Rakovníka

Já osobně mám železnici velmi rád, byť jen z pohledu obyčejného pasažéra, a tak odkládat návštěvu této v ČR největší železniční expozice nešlo do nekonečna. Počasí nám přálo, a tak jsme mohli na kolejišti bývalé výtopny obdivovat nejrůznější skvosty, které na našich kolejích proháněli a některé dodnes prohánějí. Zejména pak praní mašiny vzbuzují v člověku svojí velikostí, mohutností i elegancí  skoro až posvátný respekt. Ale k vidění nejsou jen mašiny, vozy, ale i autentické stavby s ikonickou točnou či expozice s nejrůznější technikou a artefakty týkající se železnice. Pro maličké návštěvníky je jistě fascinující i modelová železnice, pro ty starší funkční ovládání vystaveného semaforu, pardon, mechanického traťového návěstidla.

Muzeum věžáků Kladno

Už si ani přesně nevzpomínám, kde jsem přišel k informaci, že v legendárních kladenských věžácích poblíž Rozdělova bylo zřízeno muzeum věnované těmto stavbám. Za to si vzpomínám, že to ve mně vzbudilo okamžitou zvědavost, neboť tyto impozantní stavby pamatuji ještě z dob, když jsme občas jezdili z Rakovníka do Kladna (či jak se v místím dialektu říkalo „na Kladno“). Stojí totiž vlastně až dodnes skoro na okraji Kladna směrem na západ tedy k Rakovníku. Takže jsem neváhal, zakoupil vstupenky a netrpělivě čekal, až přijde očekávaný den výletu do Kladna. Jenže koronavirus zamíchal kartami, a tak se návštěva věžáků odsunula až ne červenec. Ale i tak jsme byli mezi prvními, kteří tuto zajímavou a do jisté míry unikátní expozici shlédli.

Jde o komplex šesti bytových věžových domů vybudovaných v 50. letech jako součást Sídliště vítězného února. Byť tyto věžáky svou podobou připomínají architekturu socialistického realismu, notoricky známou třeba ze sídliště v Ostrově nad Ohří či v Horním Slavkově nebo na řadě dalších míst naší vlasti, což okouzlilo některé západní filmaře natolik, že si je pro svoji podobu vybrali jako imitaci moskevských prospektů, tuto architekturu byste v Moskvě hledali marně.  Architektem těchto staveb se stal Josef Havlíček, který se však inspiroval nikoliv u soudruhů v Moskvě, ale u francouzského architekta Augusta Perreta a stavbu vytvořil v novoklasicistní podobě, často označované jako přímo jako „perretismus“, který je v poválečné době u nás výjimečný. Původní podoba věžáků (která se však soudruhům moc nelíbila) však byla mnohem odvážnější, což dokládají návrhy, a především srovnávací makety současné a původně zamýšlené podoby věžáků. Ty jsou umístěny v expozici v prvním suterénu věžáků. V tom druhém je pak technické zázemí, a především atomový kryt. On tedy prý dle výkladu moc nechránil, neboť soudruzi nechtěli do materiálu investovat moc velké peníze, ale zato dodnes nabízí funkční ukázku vzduchotechnického zařízení na kliku i evakuační šachtu mimo objekt, do které jsem neváhal zalézt a pořídit zde pár snímků. Další zastávkou v prohlídce věžáku je ukázka typického bytu s dobovým zařízením. K vidění, či spíše nevidění, je zde jedna ze zajímavostí celé stavby, kterou je topení. Jedná se  o systém Crittal využívající skrytých rozvodů a topných hadů umístěných ve stropní konstrukci. Údajnou výraznou nevýhodou byla nemožnost regulace tohoto vytápění. Dnes už je topení řešeno pomocí běžných radiátorů. Jinou zajímavostí je přímo architektem uvažovaná možnost spojování menších bytů ve větší a tomu uzpůsobené dispozice. V bytě se však nedala přehlédnout ani při rekonstrukci instalovaná táhla zpevňující obvodové zdi domu v každém druhém poschodí. Pozornost jistě budil i výhled z oken jak do blízkého, tak i vzdálenějšího okolí. Ten však dosáhl svého maxima při návštěvě střechy, která byla uvažována jako relaxační zóna pro obyvatele domu nazývaná sluneční terasa. Bohužel k zamýšlenému účelu se užívala jen krátce, poté do ní začalo zatékat, byla opravena a pro obyvatele uzavřena. Škoda, neboť výhled je odsud přímo unikátní, a to všemi směry. Na jihu například Křivoklátské lesy s vrcholy Velíz či Krušná hora, na severu České středohoří či Krušné Hory a na východě Kladno jak na dlani.

A to nejsou zdaleka všechny zajímavosti, které stavba ukrývá. V parteru se nacházely prodejní prostory, pod nimi sklady, v patře nad nimi pak společenské místnosti – klubovny, pro obyvatele domu, v suterénu dále vlastní spalovna odpadu (která se však neosvědčila), tanky na naftu pro záložní generátor a mnoho dalších.

Karlštejn

Návštěva Karlštejna byla vlastně jedna velká náhoda. Loni (nebo už předloni) jsem chtěl návštěvou Karlštejna Haničku překvapit. Jenže, zájem jsme měli především o kapli sv. Kříže, neboť běžný návštěvnických okruh jsme kdysi už v různých souvislostech zhlédli. Jenže registrace byla problematická, termíny nejasné, a tak jsem to tehdy odložil na pověstné „jindy“. Avšak při nedávné cestě do Prahy a debatě o dopadech koronaviru na turistiku mi blesklo hlavou, že menší návštěvnost se může týkat i Karlštejna. A opravdu, než jsme ono úterý dojeli do Prahy, měl jsem již na neděli koupené dvě vstupenky, hned na první prohlídku toho dne. A to se ukázalo jako velmi prozíravé, neboť díky tomu a mírnému časovému předstihu jsme si prošli celou cestu od parkoviště u hlavní silnice až na hrad v ranním poklidu, kdy se podhradí teprve velmi zvolna probouzelo a sluníčko naznačovalo, že odpoledne hodlá návštěvníky pořádně potrápit svým žárem. Lidí tedy bylo naprosté minimum a na nádvoří před purkrabským palácem bylo v jednu chvíli více průvodců a personálu než návštěvníků. Poměr se ovšem s přibývajícím časem rychle měnil, ale už naše kroky mířili do vnitřních prostor hradu, konkrétně do východní části Císařského paláce, Mariánské věže a konečně do Velké věže, kde se ukrývá pověstný skvost tohoto hradu, kaple sv. Kříže, která svého času byl nejstřeženějším trezorem Evropy, neboť zde byli uloženy říšské korunovační klenoty. Nebudu zastírat, že právě tato místnost, léta pro veřejnost nepřístupná díky předchozí devastaci, byla hlavním cílem a lákadlem naší cesty na Křivoklát. Nicméně, i ve zdánlivě nenápadné místnosti, malé obrazárně, jsem došel k zajímavému poznání, které jsem si doposud ani pořádně neuvědomil. Hrad Karlštejn prošel na přelomu 19. a 20. století, stejně jako řada dalších památek, především kostelů, regotizací, tedy snahou očistit tyto stavby od nejrůznějších dostaveb, přestaveb či prvků z doby renesance, baroka či pozdějších. Snad nejvýraznější osobností tohoto slohového purismu byl Josef Mocker, který se nesmazatelně podepsal i na současné podobě Karlštejna a kterému je zde  věnována celá jedna expozice. A já si právě v malé obrazárně snad poprvé v životě uvědomil na desítkách dobových vyobrazení podobu Karlštejna před regotizací a po ní. Souhlasím, Mocker byl jistě radikální a jeho zásahy do památek byly a dodnes jsou mnohdy dosti kontroverzní a dělí odbornou i laickou veřejnost na dva tábory. Já se osobně řadím k nekritickým obdivovatelům gotiky, takže likvidaci renesančních štítů a dalších slohových „nánosů“ na Karlštejně vlastně vítám a jsem moc rád za současnou podobu. Pravdou však je, že Mocker byl někdy až moc velký snílek, některé rysy, které Karlštejnu propůjčil, Karlštejn vlastně nikdy neměl.

A co se týče vrcholu naší cesty týče, tedy kaple sv. Kříže, nezklamala. Je to místo jedinečné, s neopakovatelnou atmosférou, které nenechá nikoho na pochybách, jak zbožný Karel IV. byl, neboť kaple neukrývala jen korunovační klenoty, ale i desítky relikvií nejrůznějších světců či světic zasazených do rámu jejich obrazů z dílny Mistra Teodorika, kterých je tu 129. To vše pod zlatou klenbou posetou tisíci hvězd… jak už jsem mnohokrát napsal a snad ještě napíšu, to se nedá vyprávět, to se musí zažít!

Opráski sčeskí historje: Naše slavní boje

Opráski sčeskí historje i jejich tajuplný autor JAZ je pro mě stejném fenoménem jako kupříkladu Jára Cimrman. Ryze český, zcela neopakovatelný. A tak jsme nemohli jeho výstavu ve Ville Pellé, uspořádanou nejen k výročí bitvy na Bílé hoře nenavštívit. A rozhodně nezklamala. Vedle dosud nepublikovaných výjevů, z nichž nás asi nejvíce zaujal ten o založení „nežiškofky“,  byla fascinující i názorná pomůcka k vysvětlení dopravy bojovníků na Bílou horu. A dalo se zde dokonce i vystřelit z děla… vystřelili jsme. Dvakrát!

Kde najít Opráski?